ráj

Přestože se jednalo o den poslední, byl ze všech nejnáročnější. Oficiální check – out byl ve 12 hodin, ale zavazadla jsme si mohli nechat na recepci do večera. S lítostivým pohledem jsme o desáté opustili jídelnu, která nás během pobytu napájela cheesecaky, slaninami, fresh džusy a malinami a vyrazili do terénu. Pěší túrou, proti proudu Vltavy.

Trasa se vinula chráněným krajinným územím po zpevněné cyklostezce. Když řeknu – nádhera – bude to znít jako klišé. Ale jak jedním slovem popsat řadu obrazů, kdy hlavní roli hraje odlesk břehů v řece a k tomu ticho uprostřed lesů?

Na druhé straně, pokud se výpravy účastní super extra špatně vyspaný člen posádky, vaše sklony k pozitivismu rychle vyrovná.  Z jeho úhlu pohledu je vše hodno kritiky a nezaslouží si žít. Na přírodu si moc netroufne, ale co se týče vašeho způsobu nádechu, výdechu, a stylu chůze, tak tam je to extra špatně. Pokud jste ovšem vyrovnaný muž či žena, určitě chápete, že ve výsledku jste jako rodina náladově vyvážení, takže se vlastně nic neděje. Pokud nebudete přesvědčovat jeden druhého, že  váš postoj k realitě je jediný možný a správný, je tu velká šance, že z vašeho náladového vyvážení v určité chvíli vytryskne smích a vše bude zapomenuto. V našem případě k onomu vytrysknutí došlo teprve druhý den, neboť jsme se nedokázali nepřesvědčovat o tom, jak to ten druhý vnímá blbě.

V každém případě, když se vydáte na dvanáctikilometrovou túru, nějak vás to táhne dál. Byl horký letní den, a my byli vděčni za každý stín stromů, přestože si v životě přejeme věčné slunce. Trasa byla výškově členitější než cyklostezka do Českých Budějovic a cílem byl vesnice Purkarec. Purkarec! Během cesty jsme se několikrát snažili rozpomenout se na toto zvláštní jméno.

Poprvé, když jsme po hodině a půl potkali neznámou rodinku, a potřebovali ujištění, že jdeme správně. Aby správně pochopili, oč nám jde, řekla jsem raději jen “purka” a zbytek jména zablábolila v jazyce, kterému nikdo na světě nerozumí a zároveň každý rozumí. Kromě výměny dalších informací (jaké je to na opačné straně cyklostezky, kde jsme my či oni ještě nebyli) jsme se dozvěděli, že o víkendech je na této trase živo jako na Václaváku. Dnes byl naštěstí čtvrtek.

Název vesnice jsme dále řešili ve snaze najít neutrální téma rozhovoru s teenagerovskou částí výpravy. To, že jsem si na jméno opět nemohla vzpomenout, a tedy připustila očividnou nedokonalost, však překvapivě nevzbudilo takovou radost, jako opětovná přítomnost mobilní sítě gsm.

Asi po desíti kilometrech jsme se odklonili od řeky a naloženi v soli a potu opět pochybovali, zda-li jdeme správně. V takové chvíli je teenager s mobilními daty kýžená záchrana. Jeho svižná reakce a aplikace vám jasně potvrdí směr a vy jste uchráněni trmácení sem a tam a ušetřeni obav, že nestihnete loď.

Protože ačkoliv vám název Purkarec neleze z huby a plete se vám s purkrabstvím, od kterého nejde odvodit i když to vypadá, že ano, je to vesnice, kterou si společnost Českobudějovická plavební a.s. vybrala jako svůj přístav. A odtud vyplouvají lodě zpět do Hluboké nad Vltavou a dál a ta naše odjížděla přesně v patnáct hodin. Bylo kolem jedné a my konečně dosáhli cíle. Purkarec!

Chvíli jsem pochybovala, jestli je to skutečně ono. Měla jsem předem vybudovanou představu z fotografií na internetu, jak by to mělo vypadat, jenže teď tu bylo jen pár pobíhajících psů, vzduch chvějící se horkem a nikde nikdo. Stav nerovnováhy mezi představou a realitou však v tomto případě netrval dlouho. Za chvíli jsme zahlídli kostel a kolem něj se vyrojila řada penzionů, které už jsem z internetu znala.

Příjemný oběd v jednom z nich nás stabilizoval do té míry, že jsme se rozhodli hledat místo ke koupání.

V tomto případě stačilo jen přejít do penziónu naproti, který nás pohostil na své zahradě s pláží. Zahrada byla malý ovocný sad, ve kterém by možná Eva nepřesvědčila Adama, aby se zakousl do jablka, protože by si dopřávala zmrzlinu a Adam čepované pivo. Pak by je asi zlákala Vltava, protože tu byl nádherně upravený vstup do vody, takže by na první hřích  úplně zapomněli. I my přestali o čemkoliv přemýšlet a po koupání vděčně zírali do korun stromů, zatímco se těla prohřívala na slunci.

Ráj často člověk objeví v místech, kde by to vůbec nečekal.

Asi po hodině se obloha zatáhla a začalo jemně pršet. Zvedli jsme se, dali do kupy rozhozené ručníky a plavky a dřevěným molem kolem kostela snadno přešli na k místu, odkud vyplouvala naše výletní loď.

Výhodou malých vesniček je to, že kostel, hospoda i přístav (pokud nějaký je), zhlediska polohy téměř splývají, takže nemusíte nikam cestovat mhd.

Bylo patnáct hodin a naše loď ladně vyplula. Zakousli jsme se do zbytků jídla a stali se pozorovali břehů. Chaty, chajdy chatičky i jednoduché přístřešky dokazovaly, že tato místa vnímají jako oázu i ostatní. Některé objekty připomínaly malebné domečky s dětských stavebnic, u jiných se do mysli vkrádala otázka, jak tohle může přežít větší vodu nebo vítr. Nicméně byl teplý letní den, lidé nám mávali a my jim také.

Uklidňující plavba měla trvat hodinu.Tiše jsme doufali, že příroda navržený jízdní řád nezmění. Měli jsme jen patnáct minut na přesun od přístaviště k hotelu, následnou návštěvu wc, vyzvednutí zavazadel z recepce a finální přesun na autobusovou zastávku. Samozřejmě nám jely i autobusy další, ale často se uměle necháme vtáhnout do situace, že tohle prostě stihnout musíme, jinak se zboří svět. A on se nakonec neboří!

Loď si  v klidu přistávala u dřevěného mola, zatímco já byla ve střehu, kdy budeme moci skočit na břeh. Mého křečovitého pohledu, hypnotizujícího břehy si povšiml i asistent kapitána, který přistávací manévr řídil. Poznamenal cosi o bláhovosti spoléhat se na to, že loď dorazí do cíle dle jízdního řádu a pak nám dovolil přeskočit půlmetrovou mezeru mezi lodí a břehem. V duchu jsem mu dávala zapravdu a tělo neúnavně spěchalo dál.

Rychle jsme se přesunuli do hotelové recepce. Náš opatrovatel zavazadel tu byl i tentokrát. Už dávno jsem zapomněla na vstupní episodu s kokosovým olejem a vděčně jsem mu předala zavazadla kokos -nekokos. Provedl nás zkratkou přes jídelnu a pak po schodech z terasy a díky němu jsme na poslední chvíli do kýženého autobusového spoje úspěšně nastoupili.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..